Otvírka ložiska se dělala kombinací svislých nebo úklonných jam a štol. Způsob jejich rozmístění byl dán průběhem a morfologií ložiska a velikostí dolových měr. Základní otvírka ložiska byla v případě dolu Johannes provedena jámami položenými v jednotlivých důlních mírách, teprve později byla vyražena především za účelem odvodnění štola Johannes. Příklad otvírky ložiska v 16. století je znázorněn na obrázku (podle Agricoly).
Hlavním způsobem dobývání ploše uložených čočkovitých nebo žilníkových ložisek, která měla často velký plošný rozsah i značnou mocnost a nepravidelně rozložené polohy zrudnění, bylo od 16. století tzv. patrové dobývání šířením. Šíření bylo založeno na vypalování a vylamování komor, které běžně dosahovaly značných rozměrů, tak jak můžeme vidět i v hlavní komoře dolu Johannes.
Při těžbě byla užívána metoda "sázení ohněm" (žárové dobývání). Studená hornina byla rozpálena pomocí ohně z dřevěných hranic do co největšího žáru a následně opět vychladla. Prudké teplotní změny horniny způsobily pnutí v masívu a rozpraskání povrchové vrstvy. Po vzniklých trhlinách bylo možno snadněji odlamovat kusy rudniny pomocí špičáku nebo želízka a mlátku.
